Mužská a ženská role - odpovědi pro Harper's Bazaar

Pro březnové číslo časopisu Harper's Bazaar jsem paní redaktorce Evě Kadavé odpovídala na otázky související s tím, jak některé ženy tíhnout k tomu chovat se jako muži a přebírají mužskou roli. 
 
Ne všechno se do článku vešlo, ale zde si můžete přečíst všechny mé odpovědi.
 

1) Čemu přičítáte to, že se řada žen mění tzv. v muže? 

Tyto ženy nevidí nebo lépe řečeno neznají hodnotu a sílu ženství. Vnímají ženskou pozici jako tu slabší, a pak ji celkem logicky nechtějí zaujmout. Od své maminky se naučily, že chtějí-li být silné, musí se chovat jako chlap. To je samozřejmě omyl, protože žena je silná pouze tehdy, když je skutečně ženou. Žádné napodobeniny mužů reálnou sílu nemají, i když to tak z povrchního pohledu může vypadat. Tím nechci vzbuzovat dojem, že je to chyba těchto žen. Ony v podstatě neměly na výběr. Vyrostly s maminkou, která neuměla být ženou, takže se to od ní ani nemohly naučit a neměly šanci sledovat, jak vlastně skutečně silná a šťastná žena vypadá a žije.
 
Být skutečnou ženou je totiž velmi krásné. Je to život v poznání sebe sama, v sebelásce, velké svobodě a také velké síle. Takto sama sebou naplněná žena pak má z čeho rozdávat, takže pro ni je přirozené rozdávat lásku a dělat dobře svému okolí už svojí pouhou přítomností.
Být silnou ženou neznamená být sama, neznamená to bojovat a také to neznamená být nezranitelná. Když se totiž žena cítí dostatečně silná, tak nemá potřebu předělávat druhé, nepotřebuje je ovládat, protože ví, že se sama ovládat také nenechá, a právě proto, že je skutečně silná, může si dovolit být i zranitelná. Proč zranitelná? Chceme-li si být s někým blízko, je potřeba nechat ho, aby se přiblížil do naší blízkosti v tom nejširším slova smyslu. Když je někdo hodně blízko, může se stát, že nás zraní. Když jsme silné, víme, že si s případným zraněním poradíme a také víme, že už se umíme bránit, je-li to nutné.
 

2) Má na to vliv výchova v rodině, tedy přejímání vzorců? 

Naprosto zásadní. Dalo by se říci, že rodina přímo určuje nakolik je dívka schopná a ochotná stát se ženou.
Největší vliv na to má samozřejmě její maminka. Když jako děti zažijeme maminku, která je šťastná a umí přirozeně žít ten "ženský" život, tak pro nás není problém její vzor zkopírovat a dospět také v dospělou a šťastnou ženu. Nemusíme nad tím v takovém případě ani nějak zvlášť hloubat, prostě jen přirozeně nasáváme to, jak to žije maminka. To je pro dívku velký dar a vklad do života, i když to může vypadat úplně obyčejně a taková maminka může vypadat docela nenápadně a její život se může zdát všední. "Jen" prostě umí žít šťastný život, mít ráda sebe, svého muže i děti.
Takových žen si moc nevšímáme, když jsme nastavené na "mužskou" notu. V takovém případě je pravděpodobné, že nás v dětství vychovávala maminka, která moc ženská nebyla.
Chyběla jí citlivost a schopnost přijetí. Byla zaměřená na výkon, na výsledek, na užitek a nedávala důležitost příjemnosti a laskavému zacházení se sebou i druhými. Všechno chtěla rychle, vytvářela tlak a neuměla nebo nechtěla dát prostor přirozenému vývoji svých dětí. Svého muže si nevážila a neměli spolu dobrý vztah. Někdy spolu zůstali, někdy to dopadlo tak, že se rozešli. V obou případech to byl ten hajzl, který buď opustil rodinu nebo zůstal, ale v rodině byl páté kolo u vozu a obtěžoval už svou přítomností.
V takovém prostředí vyroste dívka, která si neváží mužů a chce na nich být nezávislá, případně je ovládat. Pak jde směrem, o kterém předpokládá, že jí zajistí převahu a sílu. Zajímavé na tom je, že její motivací je strach. Může se vydat cestou vzdělání, profesního úspěchu a finanční nezávislostí. To samo o sobě není špatně, problém je, když je naší motivací ta urputná snaha ovládnout život, být vždy nezávislá, nezranitelná a dokonalá. Ta nás totiž vede k tomu, že na sebe vyvíjíme velký tlak, nejsme se sebou spokojené a místo uvolnění v sobě můžeme pěstovat strach, že neobhájíme svoje pozice, uděláme chybu a selhání nás bude stát ztrátu respektu nebo místa. Ačkoliv jsme se původně chtěly stát nezávislými, uvízneme v pasti honění se za výkonem a touhou být nejlepší. Jenže on se vždycky může najít někdo, kdo je v něčem lepší než my. Když neumíme spolupracovat, tak je pro nás ohrožením a místo spolupráce začneme soupeřit. Takže jeden z nás musí vždycky prohrát.
Stejný model můžeme pak hrát i v partnerském vztahu. 
 

3) Je to také “vina” současné doby, která je zaměřena především na výkon? 

Jen do určité míry. Když to funguje v rodině, tak i ten tlak společnosti může dítě zvládnout poměrně dobře a snadno. Naopak, když to v rodině nefunguje, tak tlak společnosti to dítěti ještě zhorší. Začíná to už soupeřením ve školce, kdo je rychlejší, chytřejší atd. a pokračuje tlakem na známky, kdy jsou všichni hodnoceni stejně a ze stejných oborů, ačkoliv přirozeně má každé dítě trochu jinou oblast zájmů, jiné tempo rozvoje a jiné talenty. Je to podobné, jako kdybychom chtěli děti hodnotit podle toho, kdo z nich umí dříve chodit na nočník. Naučí se to každé a je celkem nepodstatné, jestli mu byl rok a půl nebo tři. 
 
Později v dospělosti velmi záleží na tom, jak moc v sobě máme svoji ženskost ukotvenou a do jakého zaměstnání se dostaneme. Většina zaměstnavatelů má tendenci tlačit na výkon, ale i v těchto zaměstnáních bývá určitý manévrovací prostor a záleží na nás, jak si ho umíme obhájit.
Může se však stát, že se samy vrhneme na svoji kariéru, vybudování určité pozice a finančního zázemí ve snaze být silná a nezávislá a jedeme čistě linii výkonu. To se nám může dařit, protože ženy dokáží být velmi schopné, ale zaměření čistě na výkon je vyčerpávající a může končit i vyhořením.  Ve snaze o samostatnost ve stylu "zvládnu všechno sama", se také může stát, že i zůstaneme samy, protože vedle nás není prostor pro druhého a tím, že trávíme většinu času v mužském modu, tak se ženskosti vzdalujeme ještě víc. Pro vytvoření partnerského vztahu ale potřebujeme polarity, ženu a muže, kteří jsou k sobě přirozeně přitahováni právě svojí jinakostí.
Pracovat a být velmi efektivní můžeme i s respektováním své ženskosti. Jednak výběrem profese, ve které můžeme být samy sebou a jednak stylem práce. Žena potřebuje plynout v souladu s vlastními rytmy. V práci to může být obtížnější a z určitého úhlu pohledu může naše proměnlivost vypadat jako nevýhoda, ale je to jen tím, že se nutíme v určitém rozpoložení dělat práci, na kterou právě nejsme naladěné. Je potřeba dělat to naopak. V daný okamžik využít toho, že mi určitá činnost jde zrovna hravě a té se věnovat. Když se s tím naučíme pracovat, pak jsme nejen velmi produktivní, ale také spokojené a to je bonus, který je dobré docenit.
 

4) Dá se v dnešní době být ženou a přitom nakombinovat kariéru, rodinu…? 

Myslím, že ano, ale je potřeba znát svoje priority a dát všem oblastem vhodný prostor a čas. Tím mám na mysli, že chce-li žena mít dítě nebo děti, je potřeba věnovat se jim v době, kdy to potřebují. Tedy, když je dítě maličké, tak si dát ten prostor a být s ním a práci vynechat úplně nebo jí věnovat jen tolik času, kolik ženu příliš nezatěžuje a nepřekáží v péči o miminko. Postupem času pak může narůstat podíl práce, jak je dítě samostatnější a už si třeba umí užít společnost někoho jiného nebo si rádo pohraje s jinými dětmi.
V tomto ohledu to máme v dnešní době těžší, protože dříve ženy dělaly spoustu prací, u kterých nebyl problém, aby měly dítě s sebou a navíc žily v širší rodině, takže na péči o dítě nebyly úplně samy.
Někdy ženy udržují svoji kariéru v chodu, i když mají maličké miminko a snaží se stihnout všechno najednou. Často jsou pak vyčerpané a dítě neuspokojené. Někdy si totiž ženy neuvědomují, že v práci jsme nahraditelné, ale v životě našich dětí jsme jedinečné, doslova jediné ve Vesmíru, které jim mohou mateřskou lásku dát. Máme tendenci na to zapomínat a neuvědomujeme si, jak moc jsme v tomto důležité.
Věřím, že kariéra nám neuteče. Ženy se někdy bojí, že po rodičovské dovolené už nebudou umět naskočit zpět do své původní profese. Moje zkušenost je opačná. Maminky se vzhledem k omezenému množství času naučí být velmi efektivní, protože se naučí plně soustředit na to podstatné a jdou přímo k věci a jejímu řešení. Navíc mnohdy se stává, že se ženy během rodičovské dovolené natolik vnitřně promění, že i jejich následující kariéra pak směřuje zcela novým směrem. A daří se jim, i když se třeba vrhnou do oblasti, ve které začínají úplně od píky.
 

5) Může “zmužnělost” ženy mít vliv na partnerské vztahy? A jakým způsobem? 

Žena, která dává přednost "mužské" pozici, si v partnerském vztahu bude hlídat, aby nebyla využívána a ovládána. Bude soupeřit o to, aby partnerství bylo rovnocenné a vyrovnané i v třeba zcela malicherných otázkách. Bude bojovat a hlídat si pozice. Např. aby se oba podíleli stejně na domácích pracech a tedy se dohadovat o tom, kdo je teď na řadě, aby vynesl koš. Místo laskavé žádosti "Vynesl bys prosím koš?", se bude zlobit, pohoršovat a hudrat. :-) To ve skutečnosti nebaví ani ji samotnou a ubírá jí to sílu i přitažlivost.
Reakce muže v takových konfliktech rozhodně nebývá vstřícná a radostná. Vzhledem k tomu, že se žena chová jako muž a pouští se do boje, tak je s ní také jako s mužem jednáno, tedy bez rukaviček. Sice si přeje, aby se k ní muž choval jako k ženě, ale ona sama se chová jako muž a vstupem do mužského ringu dostává i "ránu pěstí".
Moje zkušenost je, že ve své podstatě jsme velmi intuitivní lidé. I muž, jehož žena se začne chovat jako žena, se proměňuje jako kouzelným proutkem a začne se k ní chovat laskavě a jemně. Prostě proto, že i ona začala svoji jemnost vnímat a jednat se sebou laskavě. Je až zarážející, jak málo je běžně být sám k sobě laskavý. Jsme naučení chovat se slušně k cizím lidem, ale často zapomínáme, že bychom mohli být laskaví k sobě nebo svým nejbližším.
 
Uvedla bych dva zjednodušené příklady různých partnerských vztahů:
1. Mužsky se projevující žena a mužsky se projevující muž. V takovém vztahu bude hodně soupeření, konfliktů (hádky nebo napětí a tichá domácnost), oba se budou cítit nedocenění a nespokojení. Vztah bude mít tendenci se rozpadnout nebo bude držet pohromadě z povinnosti, kvůli dětem, majetku apod. Dá se očekávat, že se objeví i nějaký paralelní vztah, ve kterém se bude muž cítit více mužem a žena více ženou.
2. Mužsky se projevující žena a žensky se projevující muž. Můžeme si to představit jako rodinu s mužem na rodičovské dovolené a ženou budující kariéru. Takový vztah může vypadat harmonicky, protože se úlohy prohodily, a tedy obě polarity jsou ve vztahu zastoupeny. Ve skutečnosti se však oba dostali do nepřirozených rolí a to jim ani jednomu nesvědčí. V takovém vztahu bude málo partnerské sexuality, budou to spíše parťáci než milenci a domnívám se, že se svým způsobem budou cítit oba nenaplnění. Může se stát, že později bude žena litovat času, který mohla strávit se svými dětmi, když byly malé, protože velké děti přirozeně už tolik o její pozornost nestojí.
Navíc se i tento model odrazí na dětech tím, že budou mít popletenou mužskou a ženskou roli. Nehledě na to, že tatínek nemůže plně nahradit roli maminky, takže se děti mohou cítit určitým způsobem nenaplněné. Zjednodušeně řečeno mateřská a otcovská péče jsou jiné, dotek obou je jiný. I když je spousta tatínků, kteří péči o svoje děti zvládají s naprostým přehledem, není to totéž, co by dětem mohla dát matka.
Já tedy doporučuji, aby žena rozvíjela svoji ženskost a soustředila více pozornosti na tyto svoje kvality, protože pak může být mnohem uvolněnější, silnější a šťastnější. To se odrazí v pevnějším a šťastnějším partnerství, protože muž umí ženu hýčkat, pokud se ona umí chovat jako žena. Sexualita mezi nimi bude láskyplná a naplňující a bude tvořit velmi silné pouto. Děti rodičů, kteří se milují, dostávají velmi stabilní emocionální základ, protože obě jejich části (ta po mamince i  ta po tatínkovi) jsou v souladu.  


6) Jak žena pozná, že příliš uvízla v mužském světě? 

Poměrně snadno podle toho, že si nerozumí, není šťastná, nedaří se jí v partnerských vztazích, má konfliktní vztah se svými rodiči nebo se svými dětmi a dává přednost přátelům mužům před ženami.
Jemnost, vztahy, péče, laskavost a krása jsou hodnoty, které na jejím žebříčku hodnot zaujímají spíše nižší pozice. Pro takovou ženu totiž není příliš podstatné, jestli měla čas si odpočinout, dělat něco, co má ráda nebo opečovala svoje tělo. I když je unavená, dá přednost úklidu bytu než odpočinku, byť by ho právě velmi potřebovala.
 

7) Může se tento nesoulad přenést i do sexuálního života? 

Ano, tento nesoulad je v sexuálním životě velmi patrný. 
Žena, která neprožívá spokojeně svoji ženskost, nemůže mít hluboce v lásce svoje tělo a jeho potřeby. Nemůže spokojeně prožívat ani sexualitu. Buď se jí vyhýbá nebo ji prožívá jen tělesně a chybí prožitek na úrovni duše. Chybí jí celistvost. Do sexuální oblasti se jí může promítat mnoho negativní vzorců a postojů, které blokují sexuální prožitek. Uvedu pár příkladů: je to ztráta času, měla bych být rychle hotová, vypadám při tom divně, nemám hezké tělo, nemůžu důvěřovat partnerovi, chce ode mě jenom sex atd. 
Ženy ale nemusí ztrácet hlavu, se vším se dá úspěšně pracovat. Jde jen o to chtít a vytrvat.
 
A ještě malý dovětek k tématu:
Jde také o to, že se někdy ženy domnívají, že být ženská znamená být slabá, submisivní, ovladatelná, zranitelná a mít na sobě veškerou starost o rodinu. Takže se pak takového stavu bojí a logicky se mu vyhýbají. Jenže být ženská naopak znamená rozumět sama sobě, mít se ráda, mít sebe na prvním místě (to není sobecké, to je zdravé) a umět pečovat o svoje potřeby. Zralá žena je samostatná, umí se o sebe postarat, je silná a nebojí se druhých a dovolí, aby se přiblížili, protože se nebojí být zranitelná. Ví, že je dost silná, aby se ze zranění sama dostala a ví, že bez toho, abych dovolila druhému se přiblížit, nelze vytvořit pevné pouto. 
Je to také žena, která už si tolik nebere věci osobně a dovoluje sobě i druhým svoje tempo růstu. Takže netlačí na muže, ani na děti, aby byli jiní. To je nenápadným projevem její lásky. Dovoluje dostatek prostoru sama sobě, takže je pro ni přirozené dát ho i druhým. Péče o sebe je pro ni přirozená, a proto i péče o děti jí jde relativně snadno. Její vnitřní klid přináší klid i její rodině a je znát na klidném chování a spokojenosti jejích dětí.
Taková žena se může věnovat i práci a bude to práce, která ji nabíjí a která je s ní v souladu, takže ji nevyčerpává.
Je to žena, která si nepotřebuje dokazovat, že všechno zvládne sama, a proto může dát prostor muži. Necítí se jím ohrožená a může s ním spolupracovat. 
Nemá důvod s mužem bojovat, takže se k ní muž nechová jako k muži ale jako k ženě. Když něco potřebuje, umí to vyjádřit.
V neposlední řadě je to žena, která ví, že množství času strávené domácími pracemi není vizitkou její ženskosti, takže jim věnuje tolik času, kolik je nezbytné, případně více, pokud jsou to práce, které ji baví.
 

Užívejte si to, kým jste. 

Krásné dny

Bára Zumotová

P.S. 19.2. se těším na večeru pro ženy na téma  Ženství  a 12.3. na téma Sexualita.