Smrt - je potřeba se jí bát?

Jak je to se smrtí? 

Jak se s ní vyrovnat?

Jak doprovodit svoje blízké k jejich konci?   

Odpověď, která v jedné větě obsahuje vše, je z knihy Den, kdy jsem se naučil žít od Laurenta Gounelle.

"Dobře žít znamená být připraven zemřít bez lítosti."

Tato věta dává odpověď na všechny otázky. Smrt je součástí života a její vnímání nám dělá jasno v tom, co je důležité a co potřebujeme dělat. Čemu věnovat svůj čas, o kterém netušíme, jak dlouhý vlastně bude.

Nejde o to, abychom se smrti děsili. Strach by nám nebyl dobrým pomocníkem v tom, jak žít.

Vnímání smrti dává hodnotu našemu času a tomu, jak ho trávíme. Jde o to, abychom svůj čas trávili naplno. Ať už sami se sebou, v práci nebo s našimi blízkými.

Jde o to neplýtvat časem na věci, které nejsou užitečné, nedělají nám radost, děláme je z povinnosti nebo z nějakého pocitu závazku nebo strachu, že jinak to neumíme.

Stejně tak čas, který trávíme s lidmi, potřebuje být prožitý naplno. Vybíráme lidi, se kterými svůj čas trávíme. Jsou to lidé, kteří nás svou přítomností obohacují. Nejsou to účasti na firemním večírku, kam jsme přišli jen proto, že se to má a pak konverzujeme s lidmi, jejichž myšlenky a prožívání nás vlastně vůbec nezajímají.

Když prožíváme svůj život naplno, můžeme se na jeho konci cítit naplnění a smíření s tím, že přichází konec. Nebo možná spíše začátek něčeho jiného.

Když prožíváme vztahy s lidmi naplno, je tam skutečná blízkost. Užili jsme si je, co nejvíc to bylo možné a když odcházejí, můžeme prožívat vděčnost, že jsme byli požehnáni tím, že jsme s nimi mohli strávit určitou část svého života.

Když jsme neprožívali svůj život a svoje vztahy naplno, pak na jejich konci cítíme prázdnotu. Cítíme, že nám něco proklouzlo mezi prsty a už to nelze vrátit zpět. To samozřejmě bolí. Uvědomujeme si, že jsme věnovali spoustu času věcem, které nebyly důležité, které nám do života nepřinášely radost. Jen nám ho umožňovaly přežít, zmenšovaly náš strach z nejistoty, ze smrti nebo třeba i z blízkosti. Udržovaly nás v jakémsi polospánku, kdy fungujeme, ale naplno neprožíváme. A když cítíme, že se blíží smrt, máme pocit, že je to příliš brzy, že jsme to přece ještě nestihli. 

Když jsme v tomto stavu a cítíme, že spíš přežíváme, než prožíváme a užíváme život, tak se můžeme rozhodnout začít jinak. Nemusíme hned ráno dávat výpověď v práci a z metropole se stěhovat do lesa. :-) Můžeme začít vnímat jasněji a přesněji, co z aktivit, které v životě děláme, nám skutečně dělá dobře a vztahy, s kterými lidmi nám obohacují náš život. Na to potřebujeme vnímat především srdcem. Rozum nám pak může pomoci hledat vhodné řešení.

Z Australských květových esencí může být nápomocná Bush Iris, která uvolňuje strach ze smrti a pomáhá v pochopení, že smrt je přirozená součást života, která nás nemusí paralyzovat, ale naopak může dát našemu životu kvalitu.

Přeji krásný den, ve kterém budete vnímat, co vás dělá šťastnými. Obvykle jsou to docela obyčejné věci, které však prožíváme naplno, ve spokojenosti a souladu s tím, kdo skutečně jsme.

Bára Zumotová