Příběh vzniku esence z růže

Začalo to jednou několikanásobnou páteční dopravní zácpou, kdy jsme s rodinou jeli k mým rodičům. Za celkem 3 hodiny jsme ujeli pouhých 30 kilomentrů a já jsem měla možnost se kochat krásou spousty růžových keřů obsypaných květy. Ta něžná krása mě okouzlovala. Možná měla ta zácpa pro mne právě tento smysl. Nutila mě dívat se a vnímat tu krásu. Esence z růže je první esencí, kterou jsem vyrobila "pro sebe". Chtěla jsem se s touto esencí něžnosti, ženskosti a krásy prolnout.

Měla jsem s sebou sbaleno vše potřebné pro tvorbu esencí, protože jsem měla v úmyslu připravit esenci z bezu, tak jsem si začala hrát s myšlenkou, že udělám i esenci z růže, pokud vyjde čas. To nebylo tak úplně snadné, protože už tu byla plánovaná tvorba esence z bezu a hlavně rodinná oslava a čas s rodinou, který jsem měla strávit.

Díky esenci z dubu, kterou jsem tehdy užívala a která mi pomáhala dávat prostor sobě, svým potřebám a touhám, jsem si čas a prostor na esenci z růže udělala.

 

Tak jsem se v nedělním ránu 9.6.2019 vydala hledat vhodný růžový keř. To nějakou dobu trvalo, ale pak jsem našla skryté zákoutí, kde rostly hned tři druhy růží, dvě z nich byly šípkové. Jedna s růžovými květy a druhá s bílými. Pro esenci jsem použila hlavně tu růžovou, ale doplnila jsem ji i bílým květem, protože i její kvalita byla v esenci potřeba.

 

Keře byly na poměrně špatně přístupném místě a byť mě tam můj muž původně doprovázel, tentokrát spontánně z místa odešel s tím, že počká u auta. Cítila jsem, že je to dobře, protože teď se bude jednat o čistě ženskou záležitost, kdy potřebuji být zde ve spojení s růží úplně sama. Růže je totiž ryze ženská esence, což ovšem neznamená, že nemá svůj užitek i pro muže.

 

Trhat květy růže bylo obtížné. Nechtěla jsem ji zranit a nechtěla jsem poranit ani sebe. I když jsem se snažila, úplně nezraňujícím způsobem to nešlo. 

 

Když jsem esenci vytvářela, cítila jsem hluboký, tichý smutek. Vnímala jsem, jak se ozývá v oblasti mého srdce a patří k prožívání ženství. 

Cítila jsem, jak růže otvírá takový hluboký, teskně prožívaný žal žen, které byly zraněné na svém ženství. Nebyl to prudký nával emocí jako u dubu. Byla ta taková tichá bolest, která se nese ženským pokolením a která ve mě byla připravená se uvolnit. 

Uvědomovala jsem si i svůj strach z toho dovolit někomu, aby přistoupil tak blízko, že by se mohl dotknout. Strach z mužů. Co když by mohli ublížit? Jak zvládne křehká růže nájezd někoho, kdo k ní nebude vnímavý, budou jí stačit na obranu trny?

 

Nebudou :-) Ale většina mužů nejsou nájezdníci, kteří přišli ublížit. Jsou to jen zkušenosti přenášené ženskými liniemi, které se propojují s určitou současnou zkušeností a tvoří hradby strachu. Hradby, které nám pak neumožňují se cele oddat lásce k muži.

 

Spolu s růžemi mi bylo nesmírně krásně. Byla jsem celou dobu v těsné blízkosti, protože kolem nich byla jen uzoučká vyšlapaná cestička. Čas plynul jinak. Všechno vonělo, ptáci zpívali a na tu dobu jsem se stala součástí tohoto prostoru. Na prstech mi zůstala krásná vůně růží.

 

Vtipné bylo, že jsem se na tento den oblékla celá do růžového, což se mi stává jen velmi výjimečně.