DEJCHEJ

To občas v žertu říkám muži poté, co jsem mu sdělila něco, co úplně neschvaluje :-)
Ale ono to "dejchej" je důležitější, než se zdá. 
Když zastavujeme dech, odtrháváme se od vlastních emocí a jejich prožívání v těle, protože jsou pro nás v danou chvíli moc intenzivní. 
Je to naučený vzorec z doby, kdy jsme svoje emoce nemohli naplno prožít. Tak jsme si vytvořili únik, díky kterému už jsme je nemuseli tolik vnímat. 
Tehdy to mělo svůj smysl a byla to cesta, jak zvládnout spoustu těžkých situací. 
Mělo to taky svůj rub. Ty potlačené emoce se nám zapsaly do těla a vytvořily tělesný pancíř, který teď můžeme a někdy už musíme uvolňovat, abychom mohli žít a zůstat zdraví. 
Občas se i dnes velmi pravděpodobně přistihnete, že zadržujete dech, když se třeba něčeho bojíte nebo něco příliš bolí na těle nebo na duši. 
Je to automatika, do které vlítneme, ani nevíme jak. 
Teď už ale tohoto autopilota většinou nepotřebujeme a můžeme si dovolit cítit, co se v nás děje
Je to cesta k sobě. K porozumění si a následně i vyhovění tomu, co právě potřebujeme. 
Vymanit se z naučených stereotypů je těžké a chce to mnoho opakování, abychom se naučili nový postup. 

Jedna věc, kterou pro sebe může každý z nás udělat, je všímat si vlastního dechu, a kdykoliv si všimneme, že potlačujeme dech, tak si prostě připomenout: "DEJCHEJ"

Bára Zumotová