Osobní deník z užívání esence z růže

30.5.2020

Nesla jsem si esenci domů jako svátost a zajímavé je, že už cestou domů, kdy ještě byla v tašce, mě napadlo, co nikdy předtím. Další nepodařený vztah. Už už jsem si myslela, že to může být ono, i když je to složité, ale bylo tam i hodně toho, co bych si přála. Intuice je ale rychlá. Čím dál rychleji mi ukazuje, jak je to doopravdy a nekompromisně mě odvádí ze vztahů, které by byly spíš destruktivní. Konec tohoto jsem se rozhodla uchopit jinak. Den po jsem si v sobě stále jela Hoponopono a posílala světlo a lásku. Cestou mě napadlo, že se na to vlastně nemusím dívat jako na další selhání, že si můžu nejen z tohoto, ale i z předchozích vztahů vzít z každého to hezké a to si nechat, to ostatní s sebou už nemusím nosit. 

1.5.2020 – první den s aplikací Růže

Ráno psal ON. Výčitky, nepochopení, moje váhání, zda jsem vše udělala správně a jestli jsem opravdu měla odejít (ten proces už znám, přichází vždycky, nechám se snadno zviklat a ztrácím se v tom, co cítím já a co cítí druzí a pochybuju o sobě). Používám růži. Chvíli poté ho prosím, ať zastavíme tuhle konverzaci. Že potřebuji čas. Nacházím vhodná slova. V odpovědi přichází: „Dobře, uděláme to, jak potřebuješ Ty.“ Klid. Odpolední procházka – jdu jen kolem koňské přehrady, žádní lidi, žádné plány, přesto mě napadá, obléct se do dlouhé sukně, nechat doma roušku a nanést si oblíbenou výraznou rtěnku. Po měsíci a půl. Cítím se božsky. Jdu a automaticky se mi narovnávají záda, ještě před pár dny ohnutá se svěšenými rameny. Líbí se mi to. Jsem vnímavější vůči přírodě kolem sebe, ještě víc než obvykle. Neruším ji, jsem součástí. Jako by mi někdo dal ruku na srdce a zpomaloval mě „nespěchej, zvolni, jdi víc do sebe, pojď se posadit tady k rybníku a jen buď, udělá ti to dobře.“ Sedám si, v tom zpoza mraků vylézá slunce. Vnímám ho, květiny kolem i vodu před sebou. Najednou připlouvají malá káčata. Pozoruju je ještě chvíli a cítím, že je čas jít. Ale jdu v klidu, ve svém tempu, jsem konečně uvnitř sebe. Pohladím své ruce. Cítím víc něhy k sobě. Vracím se domů, tak, vyluxovat, pustit králíka…. „ne“, zastavuje mě to „nejdřív se postarej o sebe, udělej si dobré jídlo, ostatní počká“. Následuju ten hlas a líbí se mi to čím dál víc. O pár chvil později mě napadá, že kdybych sebe opravdu vnímala a nebyla od sebe odpojená, do některých vztahů bych ani nešla. Je v tom úleva, protože vím, že teď už to bude moci být jinak. Přemýšlím o tom, že už je opravdu čas, uspořádat si jinak práci, kterou jsem doteď dělala i o víkendu a vím, že teď už budu umět to vykomunikovat a říct si o prostor pro sebe, který potřebuju. Jsem víc uvnitřněná, vyklidněná, ale ne pomalejší a těším se na to, kam mě cesta s Růží povede :-).

2.5.2020

Jsem klidnější v nastavování hranic, nastavuju je laskavě, ale pevně, nerozčiluju se u toho. Věšák mám plný bílého prádla ze včerejška. Mám tu barvu ráda, ale dnes mě napadá, že je to taková barva „hodná holčička“. Žena, která se víc hlásí o slovo, pokukuje po výraznějších barvách, nepotřebuje se schovávat a být nenápadná :-). Vůči NĚMU cítím klid, nejsem pod tím tlakem toho, co on si myslí, chce,… možná i proto, že vnitřně přestal tlačit. Napadá mě: „Ale vždyť jsi to věděla. Na začátku jsi slyšela, že Ti jen přišel něco ukázat. Ještě to není ten osudový muž.“ No jo vlastně, ta moje intuice, vždyť se na ni můžu velmi dobře spolehnout. Jen ego to někdy chce jinak a říká si, že „už to trvá moc dlouho a já to chci tak a tak“. A já se najednou cítím v pořádku tak, jak jsem a jsem ráda, že žiju sebe a uvnitř svého těla.

Potřebuju to mít kolem sebe hezké. Ještě víc než obvykle. A tak místo odkládání beru pytel s odpadky a odnáším ho ven, oblečení uklízím hned do skříně místo abych ho nechala pohozené na pohovce.

Dnes se mi začíná rozkrývat, jak se manipuluju pozitivnem a když mě něco bolí, přemaluju si to narůžovo a vlastně si racionalizuju svoje emoce. Nechovám se pak autenticky a manipuluju tím i ostatní. Místo abych řekla – jenže to si musím v první řadě přiznat sama sobě – jak se cítím. Jednou pro mě může být v pohodě, že se zruší naplánovaná schůzka, ale neznamená to, že to tak musí být vždycky. Potřeba spojit se se svými pocity, ať jsou jakékoli. Jsem za to moc vděčná. Jak na jednu stranu není úplně lehký se na to takhle podívat, tak je to na druhou stranu úleva, vědět, jak to mám, jak jsem se naučila fungovat. Protože až když to vidím, můžu to změnit. DĚKUJU ZA TO :-).

3.5.2020

Dnešní aplikace růže mi okamžitě napřímila páteř. Až to bolelo, jak jsou svaly ochablé. Ale byl v tom jasný vzkaz se narovnat, ukázat se tak, jak jsem. I se svými 185 cm, které vlastně tak trochu schovávám...abych nebyla moc :-).

V metru sedím s nohama vedle sebe, nekřížím je, nekroutím se, cítím se víc ukotvená. A opět se ozývá intuice, i v malých věcech. Ještě si to občas dělám po svém. Ale na procházce poslouchám a díky tomu unikám dešti.

Jdu se projít s novým známým z FB skupiny. On se rozhodne cvičit jógu. Vypadá to na dlouho, cvičím tai-či, najím se, chvíli počkám a pak se s ním loučím, už potřebuju vyrazit, je mi zima. Pár minut jdu pomalu, aby mě mohl dohnat. První odbočku, po které bych se ráda vydala, minu. Řekla jsem přeci, že půjdu po hlavní cestě. Po pár minutách se ale už vydávám na vyhlídky, které mě lákají. Je to symbolické. Často brzdím, aby mě druzí stíhali. Ale ztrácím tím svou vlastní sílu a nakonec se rozpustím v jejich energii, jejich tempu. Teď vyrážím podle sebe a vlévá se do mě spousta energie, radost, lehkost. Chvíli se začnou vyplavovat myšlenky k NĚMU. Mám tendenci se jimi zabývat a rozvíjet je a pak si vzpomínám na instrukce z letáčku k Růži. Opouštím ty myšlenky, jen je pozoruju a ony samy brzy odchází. Vnitřně zářím a v duchu mi zní „Miluju Tě.“ Opakovaně a silně. Nevím, jestli to říkám já životu, já sama sobě,… a nezáleží na tom. Cítím se svobodná a šťastná. Když se doma podívám do zrcadla, omládla jsem od rána o pár let, zářím :-).

Růži bych nejradši používala třikrát denně :-), odpoledne už je cítit, jak její účinek slábne a těším se na večerní aplikaci.

4.5.2020

První den s Růží v práci. Jediné, co mě mrzí, že v tom letu běžných dní méně vnímám jemné změny. Ale něco přeci jen. Mám větší radost ze života, chuť tvořit, jako bych sbírala zpět svou osobní sílu, jedinečnost, osobitost, záda se napřimují už od oblasti solar plexu. Včera uvědomění z článku, mluvil o tom i ON a od něj jsem to nechápala, jak sklouzávám k hledání toho osudového vztahu – děti a rodina a pak nevnímám plně v přítomnosti to, co ke mně přichází a připisuji tomu menší hodnotu. Tohle uvědomění mi dalo větší klid a uvolněnost v otázce vztahů. Včera jsem si spontánně poprosila nahoru o dítě do svého života. Myslím, že už někde je nachystané i se svým tatínkem :-). 

5.5.2020

Volá kamarádka, začíná si stěžovat na mého kolegu z firmy, kterého ani neznám. Hned a s lehkostí ji zastavuju, omlouvám se, tohle řešit nechci, nenáleží mi to. Napadá mě „mám dost svého“, nejsem si jistá, jestli jsem to řekla, ale vlastně už tohle říkat nechci. Od rána přemýšlím nad odpovědí JEMU – jak to napsat, jestli ho poslat úplně do háje, snažit se o vstřícný tón, jak to napsat, aby mě pochopil – víme, jak to umí překroutit podle sebe. Odpověď mého nitra „Napiš to tak, aby to byla pravda pro Tebe :-)“. No jo vlastně, vždyť je to TAK jednoduché. Po ranní aplikaci růže mám radost, probouzím se do života, mám chuť do aktivity. Po školení vybíhám po dvou měsících ven. Jemně se povzbuzuju a počítám s pauzou v půlce cesty...jestli tam doběhnu. Něco se ale zlomí a nakonec doběhnu celou trasu, běžím lehce, mám radost, že jsem konečně v pohybu a ještě si doma dám plank na střed těla. Ať se zpevní :-). Mám pocit, že do čeho jsem se dřív přemlouvala a nutila, i když jsem věděla, že by to pro mě bylo dobré, jde teď „samo“. Sebeláska? Prostě jdu. Na rozdíl od toho, kdy jsem dřív šla a pořád se rozhlížela, kdo je přede mnou, za mnou, vedle mě a ztrácela zaměření na proces, na cíl. Je to tak jednoduché. Přemýšlím o vztazích. Cítím se lépe v celém těle. Je to jiné. Roky přemýšlení a přitom jde jen o to, být se sebou v souladu, mít se ráda, žít svou přirozenost. Pak může přijít partner, který se mnou ladí. Harmonický vztah. Tak prosté. Jen být sama sebou. A nejlepší na tom je, že v tom bytí ve svém středu vnímám větší odpoutanost od toho, jak to bude. Přeju si muže a rodinu s ním. Ale méně mě ovládá myšlenka „A co když to nebude?“ Jde o naplněnost života a bytí v něm jako takového. Bez ohledu na vnější podmínky. Miluju. Život. Sebe.

7.5.2020

Ráno se budím s obrovským vztekem na NĚJ. Běží mi hlavou včerejší rozhovor, kde jsme sice dosáhli rovnováhy nebo příměří nebo jak to nazvat, ale jsem na něj tak naštvaná za jeho včerejší mail, za to, jak manipuluje, obviňuje. A jsem naštvaná na sebe, že se pořád usiluju vytvořit harmonii. Je to fakt dobrý nápad? Není čas poslat některé lidi fakt do pr….? Do toho mi začal jet vztek na tátu. Neadresný. Prostě jen vztek. A vzápětí na bývalého partnera 6 let zpátky, hodně náročný vztah. Tahle trojka. Mají něco společného. Vůbec se v tom nechci patlat ani zůstávat naštvaná, jen bych asi vybuchla dnes. Pak se rozbrečím kvůli takový blbosti, že mám šmouhatý brýle a nedaří se mi je umýt. V jednu chvíli si přijdu na všechno sama a že je toho moc a že jsem unavená a že … rozesmívá mě ale moment na busové zastávce. Dnes mám jeden z těch dnů: proč já jsem v téhle situaci a závidím ostatním fungující vztahy. Nebo alespoň svou představu o těch jejich vztazích :-). A v tom mě napadá: „no, vzhledem k tomu, že se historicky neprokázalo, že bys byla ve vztahu šťastnější než bez něj, asi by bylo dobrý, začít na tom pracovat sama.“ :-)

Ale teď vážně, někdy si opravdu říkám, jestli po všech těch karambolech k sobě toho úžasnýho chlapa vůbec pustím. Nebudu tak vylekaná a tak bolavá, že ho od sebe budu odstrkovat? Přijdu si jak takový malý vyplašený zvířátko, který putovalo z jedné rodiny do druhé a teď je jak ten můj králík první týdny schovaná v rohu klece nebo narvaná do škvíry vedle skříně ještě vedle žehlicího prkna. Ale ona se taky časem osmělila. Problém je, že se na ty kluky moc rychle navazuju. Hledám toho svého Mr. Right a vždycky do toho jdu s tím, že tohle už by mohl být on.

Moc bych si přála vedle sebe muže, který mě bude mít opravdu rád a s tímhle mi pomůže. Bude se mě dotýkat jemně a s citem a trpělivostí.

Vzpomínám si na taneční, kdy se tohle téma věčné nespokojenosti s muži objevovalo. Jak z tohohle ven? Někdy mi to přijde jako pěknej bágl, všechny tyhle věci, u kterých mi připadá, že jsou natahaný z celé ženské rodové linie, posunout.

K té základní důvěře, otevření se...mi jen tak probleskl hlavou matný obrázek dětství, mně vůči rodičům. Potřebuju Lípu :-).

A k tomu otevření se, u R. jsem tenhle problém neměla. Tam to bylo „all in“. Cítila jsem se vedle něj nádherně žensky. Tak jo, asi to umím. Jen po všech těch „srážkách“ o sobě pochybuju.

Přehlížím na začátku varovné signály? Nebo je ani nemůžu vidět, protože tak je to schválně, abych si do toho vstoupila? Jak si vytvořit dostup? Jak si vytvořit v životě dostatek spojení, abych se hned nepřesměrovala pozorností jen na toho kluka?

Nejde mi teď ani meditovat, abych se na ty věci podívala jinak, to mě mrzí.

11.5.2020

Čerstvý příklad z praxe: studentka se mě ptá, jestli ji ještě budu učit (koliduje mi to s druhou prací). Já, ačkoli už jsem si kolikrát říkala, že je to takhle neudržitelné a musím to nějak osekat, se slyším, jak se v odpovědi kroutím a nedávám jasné stanovisko. Značka vyhovět všem. Pak mi přijde, že ať se snažím, jak chci, nikomu se nezavděčím. Střih: vzpomínám si na věčně naštvanou mámu a to, jak jsme se jejímu naštvání snažili ze všech sil předejít, ale ať jsme dělali, co jsme chtěli, vždycky si něco našla. Táta, okolo kterého se muselo chodit po špičkách, aby byl klid. Vzpomínám si na tenhle příspěvek: aha, no jo, to jsem byla jako dítě šikovná, že jsem se zařídila, abych přežila :-). Ale už to dělat nemusím. Huráááá! Přemýšlím, kolik se toho tímhle jedním malým uvědoměním změní. Je to úleva. Už to nemusím dělat :-).

Toto vzniklo v sobotu. Dnes mě k tomu ještě po probuzení napadá, že mám tendenci si věci řešit v sobě – pochybnosti a tak, ale že to může být někdy problém v tom, že si vytvořím v hlavě závěry, které nějakou dobu zrály a pak to na druhé vybalím a oni nemusí chápat. Stejně tak by bylo dobré se naučit nebrat, že jsou druzí vědomí a že mi něčím schválně ubližují nebo že jsou si vědomí nějakého svého chování a spíš se ptát: proč to tak říkáš, co tím myslíš? A popsat třeba své pocity k tomu. Špatně se mi to teď dává do psané formy, jak si to ve mně teprve sedá a utváří se, určitě k tomu ale budou další vhledy během dne.

Přidávám si sem citát od Báry, který se mnou dnes ráno zarezonoval: 

"Život v lásce a harmonii může začít, když si laskaví lidé dovolí účinně se bránit."

Kolem úplňku mi bylo velmi těžko, V neděli, kdy jsem se z toho začala vyhrabávat, jsem si zavřela oči, dýchala a po chvíli přišla úleva a v hlavě mi jelo: „Nic nemusíš. Co když jsi v pořádku přesně tak, jak jsi? Jsi skvělá. Mám Tě ráda.“ A takhle pořád dokola. Úleva.

28.05.2020

Achjo, nějak jsem v tom Růžovém období ztěžkla. Moc si uvědomuju, jak mi chybí radost a lehkost. Bářino vysílání o sebelásce – obraz maminky, která skrze dítě naplňuje sebe a jak to dítě pak těžkne, protože nemůže dětsky „jen tak být“, má toho na zádech moc.

Po všech těch letech práce na sobě mám pocit, že bych se takhle cítit neměla. Měla bych být pozitivní a otevřená a...a… Vždycky mě znovu zaráží, jak mě ostatní vnímají jako pozitivní a usměvavou a nevidí přitom to slzavý údolí, kterým si kolikrát procházím.

Dnes mi přijde, že mi nic nejde, nic se nedaří, jsem na stejném místě. Serou mě vztahy s muži, protože je to vždycky jak přes kopírák a já nevím, co mám dělat jinak. Nevěřím tomu, že to jinak zvládnu. S Růží vnímám své bývalé vztahy od doby, kdy na sobě pracuju, že nechápu, co jsem to v nich dělala, proč jsem do nich vůbec šla. Je mi líto, jak jsem se dávala, jak jsem dávala svoje tělo, blízkost. Jak jsem se vrhala po hlavě do něčeho, co pro mě bylo naprosto nevhodné a jen mě to stahovalo dolů. Už si neumím představit toho úžasného milujícího muže. Přijde mi, že je to celé postavené na špatných základech. Bojím se, že neumím vytvořit zdravý vztah.

30.5.

Ráno jsem se vzbudila s obrazem v hlavě, jak sedím v koutě a nemůžu utéct. Jediná obrana je kousat, škrábat a kopat kolem sebe. Od pondělí začínám vizualizaci s Mikem Dooleym a když na to pomyslím, co se týká vztahů, už nemám odvahu si ani nic představovat. I kdyby přišel úžasnej muž, cítím v sobě tolik naskládaných pocitů zrady, ublížení, zklamání, že na další vztah nemám odvahu. Hned mi v hlavě běží: ale vždyť víš, co s tím dělat. Potřebuju laskavou náruč lípy, schoulit se a nechat se pochovat jako miminko. Tohle je nedosycené a myslím, že mi to ve vztazích taky nedělá dobře.

31.5.

Včera jsem se byla projít, cestou samé růžové keře. Bylo to bolavý. Uvědomění si „uvolnit se do bolesti“. Říkám jí: Tak pojď do mě, stejně tu jsi, nic mi nemůžeš udělat. Říkám to i růžovým keřům kolem cesty. Cítím obavu se otevřít jakémukoli dalšímu vztahu. I si jenom představit, že by nějaký byl. A pak si dovoluju to tak cítit. Je to v pořádku. Když nebudu chtít, nemusím k sobě žádného muže pustit. Je to tak v pořádku. Představuju si dělohu, jak musí být pevná, aby udržela a ochránila dítě. Já si hlídám své hranice. Hlídám si to křehké v sobě. Je to na mně. Vidím tu místnost, co ráno. Sedím v rohu. Ale místnost je prázdná. Můžu se pohnout, můžu se vydat víc do prostoru, ale mám strach. Najednou v tom rohu vidím vlčici. Je smutná, zraněná, jen tam tak leží, zkouší se zvednout na zadní nohy, ale nejde to, jsou ještě slabé. Sedím vedle ní. Nepotřebuje nic jiného, než abych vedle ní seděla. Jen tam být s ní. Po chvíli mi pokládá hlavu do klína. Chce si odpočinout. Jsem tam pro ni a občas ji pohladím po hlavě. Nic víc není potřeba. Dávám jí tolik času, kolik bude potřebovat.

Tenhle poslední obraz byl ovlivněný knížkou Ženy, které běhaly s vlky, která ke mně v době užívání Růže přišla. Dovoluju si být zalezlá v sobě a hojit si své rány. Velký pozitivní posun pro mě je, že jdu postupně za tím, co si přeju já. Věnuju se svému tělu, cvičím, v rámci možností jím tak, aby to bylo fajn pro mé tělo, ale hlavně dokážu jít dopředu bez toho, abych se stále ohlížela za sebe nebo rozhlížela kolem, kdo se ke mně připojuje. Můžu být víc opravdová a sama za sebe. Mívala jsem představy muže, který mě láskyplně obejme a že v tom objetí si „konečně odpočinu“. Teď cítím víc tohle ve vztahu k sobě. Já si vytvářím ten přístav sama pro sebe. Jo, úplněk a novoluní ještě vytáhnou bolavé části a v tu chvíli mi připadá nespravedlivé, že já jsem bez partnera a rodiny, když ti druzí… ale už to víc pozoruju, neříkám si, že takhle bych se cítit neměla.

Celkově mě růže zavedla víc k sobě, dovnitř, nechává mě, řídit se svou intuicí, zůstávat tam, kde je mi dobře a kde mi dobře není, odcházet a říkat si, co potřebuju.

Jen taková vtipná maličkost: přes karanténu jsem doučovala pár dětí angličtinu, hrály jsme s jednou holčičkou šibenici a ona si jako tajné slovo pro mě vybrala WOMAN – žena :-)

Cesta s růží nebyla stále procházka růžovým sadem, naopak vytáhla plno bolavých témat, ale posvítila do nich uvědoměním. Esence pro mě mluví řečí, které rozumím. Jasně ukazují, co obsahuju, pomáhají mi vytvořit odstup a nahlédnout na vše z jiné perspektivy. Růže mi přinesla vědomí důležitosti prostoru sama pro sebe, odvahu jít svou cestou a radost z toho.

Děkuju, Báro, za laskavé průvodcovství a „otevřenou náruč“, kterou svojí přítomností vytváříte.

K.