Přestala jsem chtít si na něco hrát, být někdo jiný

Milá paní Barunko,

tak Vám píšu své shrnutí o užívání esence Dubu. 

Ještě ho nemám dovyužívaný, přijde mi, že témata, která v sobě nese a léčí, jsou pro mě hodně silná a mám pocit, že to bude u mě asi na delší čas. Za dobu, co jsem ho používala, se ale spoustu věcí proměnilo a hodně mi toho došlo.
Trvalo mi nějakou dobu, než jsem jeho energii přijala, chvíli jsem s tím vnitřně bojovala, jako bych se té síly bála a zpočátku jsem si troufla jen na pár dní stříkání Dubu do aury a potom jsem ho na chvíli odložila. Zároveň jsem cítila, že není náhoda, že právě Dub jsem vyhrála .

Hned na začátku, v červnu, jsem vnímala jednu změnu - měla jsem najednou pocit veliké vnitřní síly a odvahy jít do věcí, ze kterých jsem měla jinak obrovský strach. Přesto, že jsem cítila strach, úzkost, šla jsem skrze ně a zvládla jsem jednu výzvu, která se týkala konfrontace s lidmi a mého studu. Měla jsem z toho velkou radost a posilnilo mě to.

Také jsem pocítila změnu ve vnímání těla, jako bych si začala všímat jeho potřeb, které jsem dříve nechtěla vidět a nevnímala jsem je. Začala jsem být unavená, slabá, bolely mě klouby a chtělo se mi spát a jen ležet v posteli. Jako by tělo najednou dostalo prostor a reagovalo únavou. 
Bojovala jsem uvnitř sebe s tím, že moje kamarádky chtěly jet na hudební festival a mým zvykem je v tu chvíli úplně zapomenout na sebe a rozkrájet se pro ostatní, jít přes sebe, aby byli šťastní. A to i jen na základě toho, že se domnívám, že by je to šťastné udělalo. A tenkrát možná poprvé jsem si dovolila zůstat doma a ležet, nechat to být... A poslechnout sebe. Došlo mi, že kdybych na ten festival jela, dělala bych to jen proto, abych se jim zavděčila, zalíbila, překvapila je, naplnila jejich představy... A přesně tato témata, tyto vzorce se mi začaly mnohem více zviditelňovat, od té doby čím dál více. Uvědomila jsem si, že většinu věcí dělám právě z těchto vzorců, pohnutek, a že to je proto, že se velice bojím opustit, překročit roli malé hodné holčičky, která se bojí odmítnutí a opuštění a touží po přijetí. Začalo se mi vynořovat, ať už v každodenním životě nebo ve snech, téma mého vztahu s tatínkem a vůbec se všemi autoritami v mém životě. Došlo mi, že autoritou je pro mě skoro každý, na kom mi záleží. Zdál se mi sen, ve kterém jsem řekla tatínkovi, že už jsem dospělá a udělám si to po svém (nevím, o co přesně šlo, ale bylo to něco podstatného), což jsem ještě v reálu neměla odvahu někomu říct. Jakoby to v tom snu řekl někdo jiný než já a cítila jsem z toho velkou sílu, což bylo pro mě léčivé. Potom v tom snu tatínek začal křičet, že v tom případě už nejsem ta jeho malá hodná holčička a zklamala jsem ho. Začala jsem brečet a křičet - jakobych ze sebe potřebovala vykřičet nějakou dávnou bolest - a to mě probudilo. Byl to hodně silný sen, často si na něj vzpomenu i teď. Přijde mi, že se mi v něm otevřelo něco, co jsem neviděla, velký strach ze ztráty něčeho pro mě cenného, pokud se projevím ve své síle a opravdovosti a dospělosti, když řeknu ne nebo se naštvu. Myslím, že nejde jen o tatínka, se kterým mám jinak krásný vztah, ale celkově o všechny autority a lidi, kteří jsou pro mě důležití. Zatím nevím, jak s tím pohnout, ale pomalu to rozkrývám, srovnávám si to v hlavě a to mi pomáhá. Myslím, že Dub (a zároveň další pomocníci, které mám) mi to pomáhá zvědomovat a léčit. Občas se vynoří nějaký vztek, kdy mám pocit, že bych ho potřebovala ze sebe vykřičet, do něčeho bouchnout, což si zatím zakazuju, ale už to dokážu více vnímat.

Zajímavé pro mě je, že jsem cítila větší sblížení a porozumění s maminkou.

Po nějaké pauze s Dubem jsem ho znovu začala do aury stříkat na konci července, začalo mě to k němu silně volat a táhnout. Už při myšlence na něj jsem cítila najednou větší sílu, kuráž a pevnost. Těšila jsem se na ten rituálek, kdy jsem se mohla obklopit jeho energií, silou a láskou. Jakobych se mohla o něj opřít a čerpat z té opory větší jistotu a ukotvení. Pomáhá mi si představit jeho kořeny, kmen a korunu. Pokaždé, když jsem ho použila, jsem cítila změnu energie v těle, jakoby se ve mě ta jeho energie usazovala... Zvládla jsem během používání Dubu náročnější setkání s člověkem, kterého mám moc ráda, ale dříve se mnou manipuloval a vysával ze mě energii. Přišlo mi, že dokážu být více ukotvená a zůstávat při sobě, nenechat si tu energii vzít a tolik s ním jakoby "nesplývat". A díky tomu to setkání bylo mnohem příjemnější a radostnější, užila jsem si ho a nebyla jsem potom úplně vyšťávená jako jindy. Co bylo pro mě další takovou věcí a změnou (možná to souvisí i s homeopatiky a propojilo se to), je, že jsem si začala pokládat otázky: co opravdu chci? Co bych dělala opravdu ze sebe a podle sebe a ne podle těch očekávání ostatních a ze strachu z odmítnutí a konfliktu? Tyto otázky přišly jakoby z nitra, z duše, až mě překvapily. Bylo to jiné, než o tom číst v knihách nebo to slyšet od někoho. Došlo mi, že vlastně vůbec nevím, co opravdu chci, že žiju hlavně podle těch druhých, že mám na sobě spoustu nánosů, strachů a masek. A zároveň v tom byla radost, chuť to objevovat, být více taková, jaká opravdu jsem. I s tím, že možná někteří lidé odejdou, protože jsou třeba se mnou proto, že jim nikdy neřeknu ne a vše pro ně udělám. Začínám to přijímat, že se tak možná stane. To je pro mě nové a je to výzva. V ten moment mi přišlo taky uvědomění vlastní smrtelnosti a toho, že ten svůj život chci začít prožívat více opravdově. A že to, co se mi ty potlačené emoce a to, jak jsem tady pořád jen pro ty druhé a žiju podle nich z velké části, se mi už ukazuje na těle. A že musím začít dělat kroky k rovnováze, s čímž mi, myslím, Dub moc pomohl - hlavně v těch uvědoměních a pocitů větší vnitřní síly. Možná i toho, že si můžu dovolit být pro sebe důležitá - ale to je pro mě něco nového a i se bojím to jakoby napsat. Vnímám ho jako takového svého průvodce a pomocníka. Jsem za něj a za vše, co se během jeho používání událo, moc vděčná.

Ještě jedna věc mě napadla - přestala jsem chtít si na něco hrát, být někdo jiný. To se projevilo třeba na setkání s jedním člověkem, u nějž jsem vnímala jeho silnou, ráznou energii, která mě chvílemi jakoby strhla s sebou a já jsem opět měla potřebu s ním "splynout", být jako on, vydat ze sebe maximum energie a nebýt pomalá. Ale řekla jsem si, že to zkusím jinak, protože jsem si vzpomněla, jak jsem se cítila poté, když jsem to takto udělala. A podařilo se mi zůstat více v sobě, být ve svém středu. Uvědomila jsem si, že můžu druhým lidem pomáhat, jedině pokud budu v tomto svém středu a klidu. Je to pro mě moc cenná zkušenost.

A nejen pomáhat, ale vůbec být v kontaktu s někým, protože jinak jsem po setkání s někým úplně vysátá. Jakoby držet si svůj prostor a být sama sebou. To je pro mě velká výzva a vím, že je to cesta a jsem na úplném začátku.

Napadá mě ještě poslední věc, o které jsem Vám už psala: Začala jsem vnímat takové obrazy, v nichž jsem viděla sama sebe... Stála jsem tam taková jaká jsem, bez masek, křeče v těle, ve své síle a zároveň zranitelnosti, ukotvená pevně nohama na Zemi a zároveň narovnaná a dívala jsem se druhému člověku zpříma do očí. Byly tam i emoce a slzy, křehkost, lidskost a nedokonalost. Nemusela jsem něco skrývat a byla jsem sama sebou. Nebylo tam naprosté splynutí s tím druhým, byly tam hranice a můj střed a jeho vlastní střed, ale současně s tím naprostá důvěra a odevzdání. Byl to krásný obraz. Přišlo mi, že mi ukázal, kudy jít a co mě možná čeká, pokud tím projdu - těmi nánosy, strachy...
 
Moc děkuji, paní Barunko, za vše, co děláte, za to, že vytváříte tak úžasné esence z českých rostlin. Těším se na Lípu a Bez.
Tereza