Vnitřně jsem se nikdy tak moc žensky necítila jako teď

   Minulý týden jsem skončila s růžičkou, tak napíšu svoje postřehy, jak na mě působila.

S růží mi bylo příjemně. I když vytáhla na povrch i nezpracované věci. Jako třeba, že jsem předtím tu ženskost v sobě necítila. Že jsem měla spíš to mužské nastavení. Uvědomila jsem si, že ostatním ženám uhýbám, dávám jim přednost, vyzdvihuju je. A v duchu je nesnáším. A že ony mě udupávají. Že jsem vždycky ta druhá, horší. A to prostě tak je ve vztahu s mamkou, tak se mi to děje i s dalšími ženami. Růžička mi v tom pomáhala, abych se dávala na první místo. A ještě jsem si zpracovávala, že musím mít stejně těžký život jako mamka. Že já to mám těžký a ostatní ženy lehké. A že nemám ráda ženský kolektiv.

   A hodně jsem tam vnímala, že jsem buď v dětské nebo v mužské roli. Že tu ženskost moc neznám. Že si neumím najít ten střed, abych byla sama sebou. Že nevím, kdo jsem. Že se přizpůsobuju ostatním, že vychytávám jejich emoce.

   Poplakala jsem si asi 2x, hned první týden, ale nebylo to tak hrozné jako u jahodníku. Asi proto, že u jahodníku jsem toho pláčem hodně uvolnila.

S růžičkou mi bylo krásně, žensky. Asi bych i řekla, že jsem se vnitřně nikdy tak moc žensky necítila, jako teď. To ani nejde všechno popsat. I ostatní ženy mi přestaly tak vadit, víc jsem mezi ně zapadla, nevadila mi jejich společnost. 

   No a taky jsem měla jeden zajímavý zážitek s mužem. :-) Vypravila jsem se sama na výstavu obrazů. Chtěla jsem vystoupit z komfortní zóny a zajet si někam sama. Protože třeba na výstavy jsem chodila s kamarádkou a většinou v době, kdy tam nikdo nebyl. Tentokrát to vyšlo tak, že shodou okolností tam měl být dopoledne i autor obrazů. Tak jsem si říkala, že si udělám pěkný výlet, že už bych chtěla zažít něco hezkého. Ale byla to teda pro mě výzva. :-D S autorem obrazů jsem se setkala.....a zážitek to teda opravdu byl. Já z toho byla tak rozhozená, že jsem se chovala úplně trapně. Vyplavily se ve mě snad všechny emoce. Uvědomila jsem si, že vůbec nevím kdo jsem, sama za sebe. Že vždycky stojím v pozadí za někým schovaná. Že nevím jak se prezentovat, chovat. Neměla jsem se čeho chytnout. Byli jsme tam sami a já z toho byla hrozně nervózní. Protože už jsem dlouho sama, tak už nejsem na mužskou společnost zvyklá. Nakonec mě to donutilo být sama sebou a moc velký dojem jsem asi neudělala. :-D No bylo to divný, ten malíř byl ze mě asi taky rozhozený. Celou dobu jsem měla pocit, že už bych měla odejít, že to není příjemný ani pro jednoho, že to vázne. Ale překvapilo mě, že když jsem odcházela, tak mi při rozloučení dlouho držel ruku a hezky mi přál, ať se mi daří a byl milej. A to mě zase rozhodilo. Ale bylo mi to moc příjemný. Cítila jsem jistotu a pocit, že nemusím od všeho utíkat, že se můžu zastavit a zůstat. Ale pak už jsem odjela.

Tak jsem si ještě uvědomila, že s emocemi utíkám pryč, že je nechci dávat najevo. Že navenek se snažím všechno ustát, jako že se nic neděje. Že mám v sobě pořád i zlost na muže, i když jsou na mě milý, tak já za tím hledám něco podezřelého. Ale snažila jsem si to všechno zpracovávat.

   Hlavní bylo, že jsem si nakonec našla a procítila sebelásku. A to bylo tak hezký, že jsem si připadala úplně dokonalá a že je a bude vše v pořádku. A že, i když zůstanu sama, tak mám sebe a se sebou jsem šťastná.

Bylo to s růžičkou hezký a intenzivní a zase jsem našla kousek sebe.

   Jen ještě takový postřeh. Že u této esence se mi vůbec nezdály sny, které by byly nějak k tématu. Celkově se mi hůř spalo. Nebo jako bych moc spát nepotřebovala. Že by probuzení šípkové Růženky? :-)

 

 Týden už užívám osiku, tak potom napíšu. Mějte se krásně!